Povídky od Rubešových

VKV mánie

8. července 2014 v 21:25 | Beltrix
Ahoj všichni,
poslušně hlásím, že mám víceméně vše za sebou! Odmaturováno se samýma jedničkama, přijata na VŠ na tři obory ze čtyř a spooousta volnýho času. :)

Ten čas momentálně vyplňuju koukáním na seriál Velmi křehké vztahy... :D Jsem hrozná, já vím. Ale mám v plánu se zase pustit do psaní, předpokládám, že o víkendu bych se k tomu měla dostat. :)
V plánu mám Blýskání, který chci mermomocí dokončit a předem říkám, že kvalita asi nebude nic moc. Další na řadě jsou Povídky od Rubešových, především proto, že teď si to prostředím perfektně osvěžuji... No a nakonec Anabella Blacková. :)

Ovšem nečekejte zázraky, mám pocit, že několik měsíců (a bojím se, že možná i let) jsem nenapsala k povídkám ani řádku, takže než se do toho zase dostanu...

Jinak teď začínám po zhruba pěti letech číst celou ságu znovu a tentokráte i v angličtině. :)

No a mějte se krásně :)

Vaše Beltrix

Návrat

25. března 2012 v 19:32 | Beltrix
Ahoj,
tak jak jste si užili dnešní - o hodinu kratší - den? Já vcelku fajn :)

Až tak, že jsem se pustila do přemýšlení nad touto povídkou, takže si myslím, že v nejbližších dnech či týdnech se pokračování určitě dočkáte :)

Mráz

10. února 2012 v 21:41 | Beltrix
Ahojky,
tak dneska jsem psali velkou písemku z literky... napsala jsem tam všechno, co jsem věděla, tak pokud mu to nebude stačit, má smůlu :D

4. Kapitola

2. ledna 2012 v 19:56 | Beltrix
Ahoj,
tak jsem po dlouhé době otevřela soubor s touto povídkou a příjemně jsem si pobrečela, takže to tady máte:

3. Kapitola

10. listopadu 2011 v 13:57 | Beltrix
Ahojky čumáčci,
tak dnešek byl naprosto pohodovej ;) Podařilo se mi rozchodit alespoň na chvíli nb, dostala jsem dobré známky ze všech předmětů, došla jsem si kámoškama do cukrárny... prostě to bylo fajn ;) No a tak jsem se vrhla do psaní této povídky a během chvilky jsem stvořila toto:

"Mami dávej bacha!" zakřičela vyděšeně Lucka, když její matka vjela už poněkolikáté do díry v silnici a málem vyjela ze silnice. Alenka pofňukávala v autosedačce, Štěpán poslouchal hudbu ve sluchátkách a Tomáš se díval z okna. Ivana ještě trochu víc sešlápla plyn, aby byla doma, co nejdřív. Zbývalo už jen několik málo kilometrů do Prahy. Už tam chtěla hrozně moc být, ale bála se toho, co zjistí až tam přijede.

Netrpělivě seděl na nepohodlné židličce a pohrával si se snubním prstýnkem, který cinkal o stolek a rušil tak ticho, které tady panovalo. Cítil na sobě Marcelin starostlivý pohled, kterým ho, co chvíli častovala, ale nevěnoval jí pozornost. Věděl, že teď by to měl být on, kdo bude těhotné manželce oporou, zvlášť po tom všem, co je potkalo, ale nezvládl to. Už zase. Táta měl pravdu. Vždycky říkal, že pokud ho všichni budou takhle rozmazlovat, vyroste z něj sobec. A stalo se. Táta. Jak dlouho už tohle slovo nepoužil? Jak dlouho se už nedíval tátovi do tváře a nevyprávěl mu, co všechno má v plánu? Připadalo mu to vzdálené miliony let. Jeho myšlenky ho ubíjely. Nejraději by teď zmizel někam do vinárny a opil by se do němoty. Jenže nesměl. Nemohl to Marcele udělat. Slíbil jí to. Nechal prstýnek dopadnout na stolek a vstal.
"Kde je sakra nějakej doktor? Jak to, že nám nic neřekli?!" rozčiloval se a rozhlížel se, zda někde nezahlédne alespoň cíp bílého pláště.

"Ježiš tak pohni, nádhero." Netrpělivě zabubnoval prsty o palubní desku a neubránil se zatroubení na řidičku před sebou. Eva na něj zlobně pohlédla, ale nekomentovala to, věděla, že by to vedlo jen k další hádce a tu neměla zapotřebí. Místo toho pohlédla na mladší spící dcerku a povzbudivě se usmála na tu starší. Pak se opřela o opěrku a zadívala se z okna ven.
Zablesklo se a z oblohy se spustily provazce deště. To mu tak ještě chybělo! Zasténal a zvrátil hlavu dozadu. Manželka na něj pohlédla a jemně ho pohladila po ruce.
"Nechceš vystřídat? Vypadáš unaveně." Zavrtěl hlavou a pokusil se alespoň o drobný úsměv. Věděl, že dokud řídí musí se soustředit pouze na situaci na silnici a nemusí se zabývat ostatními nebezpečnými myšlenkami. Eva se protáhla a natáhle se dozadu mezi, teď už obě, spící dcery pro kabelku, z níž vyndala mobil a začala vytáčet číslo.

Seděla v letadle a dívala se z okénka do mraků. Měly šedou barvu, přesně jako by vyjadřovaly její myšlenky. Ucítila něčí dlaň na té svojí. Nemusela přemýšlet čí je. Unaveně se na Jakuba usmála a pohledem zkontrolovala spící děti.
"Bude to v pořádku, uvidíš." Stiskl jí ruku manžel.
"Jenže co když ne? Přeci víš, kolik je tátovi let."
"Pak prožil krásnej a dlouhej život, během něhož zplodil čtyři úžasný děti, vybudoval prosperující firmu a báječně se staral o vnoučata."
"Máš pravdu, ale je těžký představit si, že už tady táta nebude." Rychlým mrkáním se snažila zaplašit slzy.
"Nebo tady bude ještě dvacet let, nic není jistého," políbil jí na čelo, "a zkus se trochu prospat, máma tě bude potřebovat silnou."

"Už by tu měli být. Co když se jim něco stalo?" Ptala se s dávkou strachu Jiřina a hleděla do tváře své snachy. Zpočátku se jí nezdála pro jejího nejmladšího syna dost dobrá, ale postupem času zjistila, že je to to nejlepšího, co ho potkalo.
"Určitě jsou v pořádku," prohlásila přesvědčeně Marcela.
"Maci, nechceš jet domů si odpočinou? A taky abychom neotravovali moc dlouho paní Prchalovou. A ty bys měla jet taky mami, sedíš tu celý den," prohlásil nezvykle racionálně Filp. Jeho manželka přikývla, ale matka se nehodlala vzdát. Vzápětí se ozval výkřik.

2. Kapitola Zjištění

22. srpna 2010 v 11:06 | Beltrix
Ahojky zlatínka,
tak stále ještě můžete hlasovat v SONB, tak doufám, že se tam hlásky sejdou a budeme moc jednoznačně určit kdo poustoupí a kdo ne. Ale teď už tady máte 2. kapitolku.

2.Kapitola


"Mami, mami!" Tomáš běžel dolů ze schodů a křičel na matku.
"Tomáši, nelítej po schodech!"
"Mami, dědu odvezli do nemocnice. Nevypadá to dobře," zadýchaně řekl.
"Cože? Ale co je s tátou?" vyděsila se Ivana.
"Volala Marcela, že jim telefonovala babička, ale že víc
neví. Máme dát prý vědět tetě Andree a Adamovi, aby přijeli a máme taky přijet," vysvětlit Tomáš.
"Jo, tak běž pomoct sbalit Štěpánovi a Lucce a.... já jdu volat Andree."
"Dobře," mladý Kučera odešel za sourozenci a Ivana dala hrnek, který celou dobu utírala na linku a posadila se ke stolu. V hlavě jí pobíhalo spoustu myšlenek a ona udělal to jediné, co jí dávalo smysl, po paměti začala vytáčet na mobilu číslo.

"Filipe, nech toho!" křičela na svého muže. Ten zatím stál ve svém ateliéru a mlátil o zem se vším, co mu přišlo pod ruku.
"Sakra, proč zrovna teď? Já věděl, že nemáme odcházet...." další sklenice letěla na zem, další plátno bylo roztrháno.
"Filípku, prosím, nech toho," teď už skoro brečela.
"Tati, děje se něco?" přiběhl František.
"Běž pryč! Běž! No tak vypadni, vypadněte všichni!!!" křičel a slzy mu stékaly po tváři. Marcela s jeho synem odešli a on si sedl na zem a připadal si opuštěný, teď zrovna potřeboval někoho blízkého, někoho komu mohl věřit.
Vstal, vzal mobil a začal vytáčet telefonní číslo.

"Maruško! Anetto! Běžte se sbalit!" stál ve dveřích a tvářil se nečitelně.
"Proč, co se děje?" ptala se Eva a pokynula dcerám, aby udělaly, co otec chce.
"Táta je v nemocnici. Volal mi Filip," pronesl už s výraznými emocemi.
" A je to vážný?" ptala se ustrašeně jeho manželka.
"Kdyby nebylo, tak bychom asi nejeli do Česka!" utrhl se na ni, "ne, promiň, jen mám trochu pocit vinny, že jsem doma- v Česku tak málo."
"Dobře, já půjdu sbalit, ale nejdřív zavolám Hermannovi, že si beru dovolenou. Mluvil jsi s Michalem?" zeptala se ho a začala hledat mobil.
"O všem ví, takže to by mělo být v pořádku, snad," sedl si na pohovku a čekal.

Jakub přišel do ložnice a našel tam Andreu, jak sedí na posteli, pláče a přitom nepřítomně kolébá jejich dvouletou dceru. Přelezl přes postel a objevil se vedle své ženy.
"Andrej, co se děje?" zašeptal a zlehka jí líbl na spánek. Zlehka sebou cukla a pak řekla:
"Táta je v nemocnici, nevypadá to dobře," vstala, položila spící Johanku do postýlky a schoulila se manželovi do náruče.
"Tvůj táta to zvládne, je to bojovník. V tohmle jsi po něm," vtáhl si jí ještě víc do náruče a pohupoval s ní.
Po chvíli mlčení si oba lehli a brzy usnuli.

Seděla v nemocničních hale a plakala. Cítila se neuvěřitelně osamělá, viděla tváře doktorů, když jí sdělovali, že to vypadá nadějně. Lhali, ona to věděla. Teď právě čekala na Filipa s Marcelkou,bydleli nejblíž.
"Mami!" přesně jak čekala. Filip vypadal neupraveně a roztržitě, zatímco jeho žena vypadala nešťastně a možná i vyděšeně.
"Filípku, já věděla, že přijdeš..." nechala se obejmout a dál plakala. Marcela se do toho vložila:
"Ivana s dětma je už na cestě, Adam nejspíš taky a Andrea čeká na letadlo a bude tu za 2-3 hodiny."
"Víš už něco nového?"

1. Po letech

23. ledna 2010 v 16:24 | Beltrix
Autorská práva na většinu postav patří sestrám Jitce a Kateřině Bártů a TV Prima, já jsem si je pouze vypůjčila za účelem pobavení, ne za ziskem.

1.Kapitola

Ivana se zasmála a popadla Alenku do náruče a odnesla ji ke krbu.
"Ty seš, ale číslo. Jít ven jenom v bačkurkách a v pyžámku!" pohrozila jí prstem, ale neubránila se úsměvu.
"Ale ploč, vždyt je léto," nakrčila nechápavě čelíčko.
" Proč? Protože jsme ve Finsku a tady není přes léto tak teplo jako u nás! A navíc je teď noc, takže se ochladí ještě víc," marně se snažila to osvětlit malému tříapůlletému mozečku, který ale ještě nemohl pochopit vše co mu matka stokrát či tisíckrát vštěpovala do hlavy.
"Mamíííííííííííííííííííí!" celým domem se rozlehl křik dalšího obyvatele domu. Ivana vstala a i s Alenkou vystoupala po schodech do jediného dětského pokoje v domě.
"Co se děje Lucinko?" nakoukla do temného pokoje a rozsvítila malou lampičku na zdi.
"Štěpula má žízeň a zase se počůral," zašklebila se dívka a zachumlala se hlouběji do peřin.
"Neškleb se!" okřikla ji její matka a otočila se na druhé dítě. "Štěpi, děje se něco?" zeptala se a Alenku postavila na zem vedle sebe.
"Mám strach. je tu moc velká tma," zašeptal klouček a pdíval se na matku svýma velkýma očima, které bezesporu zdědil po Richardovi. Usmála se na něj a pak už bezeslova převlékla postel a obě děti zase usnuly, tentokrát už za světla malé lampičky. Pak vzala Alenku za ruku a odvedla ji k sobě do pokoje a tam ji taky uložila.
Pak se vrátila zptáky do kuchyně a podívala se smutně na kalendář. Už za dva dny to tady budou muset opustit. Tu nádhernou přírodu všude kolem, čerstvý vzduch, prostě všechno co si tady děti zamilovaly. Ale zase na druhou stranu v Praze bude mít víc klidu a když bude potřebovat tak i více času pro sebe- Andrejka ji v tom určitě nenechá. Je to prima mít takovouhle ségru. I když to tak před pár lety nevypadalo, tak teď jsou nejlepší kamarádky.
"Ahoj mami, ty ještě nespíš?" podivil se Tomáš.
"Neměl bych se spíš na to ptát já tebe?" otočila se na něj.
"Ale mami! Je mi 20 - skoro 21! Laskvě si to uvědom!" obořil se na ni, ale pak si všiml jejího skrytého úsměvu.
"Zase vzpomínáš na Vaška?" zeptal se skoro ze zvyku, vždycky když se takhle tvářila bylo to kvůli němu.
"Přemítám co jsem udělala špatně. Andrea měla pravdu, neměla jsem mu tak slepě uvěřit.," zavrtěla nevěřícně hlavou.
"Ale před těmi šesti lety to vypadalo úplně jinak. Tvůj vztah s Vaškem vypadal růžově zatímco tety Andrey a Jakuba naprosto nereálně," usmál se při té vzpomínce, jaké následovaly šoky, když se kdokoliv dozvěděl, že si jeho teta začala s o 14 let mladším klukem, " a teď se na to podívej- ty a Vašek jste se před rokem rozešli a Jakub s Andreou spolu vydrželi dodnes a mají spolu 2 děti."
"Víš co? Běž radši spát," aniž by něco namítal dal jí pusu na tvář a vyběhl nahoru do patra.
Ivana osaměla a ponořila se do vzpomínek. Vzpomínala na své 2 první manžely. Ani jeden nebyl ideální to až ten třetí- Richard. Jenže štěstí mu nepřálo a zemřel při dopravní nehodě. Pak měla krátký románek s Lukášem, ale ten moc nevydržel zvlášť když se dozvěděla, že s ním ve stejnou dobu jako ona chodila i její o 6 let starší sestra Andrea. Ta byla z toho rozchodu hodně špatná. No a pak přišel na scénu Vašek. Více se sblížili přes jeho bráchu Kubu, který se k Ivaně nastěhoval jako podnájemník. A vyvinula se z toho láska. jenže ve stejnou dobu i Vaškův brácha a Ivanina ségra se do sebe zamilovali. Zpočátku nikdo nevěřil, že jim to vydrží, ale vydrželo. Zatímco jiným nikoliv. Trpce se zasmála. No už se holt naučila, že nemá tolik štěstí na chlapy jak její kámošky.



"Tati, buď v pohodě, dopadne to dobře, neboj." Marcela se musela usmát při pohledu na svého 10,5letého synka, jež se snažil utěšit svého otce v obavách před výstavou.
"Tati, a že když to dopadne dobře, že nás vezmeš do ZOO, prosím," malý asi šestiletý chlapec takhle důmyslně využíval situaci v jejich prospěch.
"To víš, že jo Evži. Teď, ale běžte pomoct mamince s obědem, musí totiž hodně odpočívat," popohnal chlapce do kuchyně odkud na ně láskyplně koukala Marcí.
"Měla by sis jít lehnout, miláčku." Zašeptal jí do ucha.
"Filipe, ale mě nic není. Jsem jenom těhotná," zasmála se a nechala ho, aby jí položil ruce na mírně se vzdouvající bříško.
"Tak fajn, ale po obědě vezmu kluky ven a ty si lehneš, ano?" vyžadoval souhlas.
"Dobře, hned po obědě si půjdu lehnout," kapitulovala jeho manželka a otočila se na syny, kteří právě rozpoutali salátovou bitvu.
"Fando! Evžene! Okamžitě toho nechte a radši prostřete stůl!" zavelela a byla ráda, že ji neodporovali. Sice by to nikdy Filipovi nepřiznala, ale byla dost unavená. Zvláště teď, když od něj nemohla čekat moc pomoci, protože byl plně ponořen v obavách před následující výstavou. To ještě netušila, že bude mnohem hůř.



"Mami, mami, kdy už přijde táta domů?" už po několikáté musela své šestileté princezně říci, že neví.
"No tak už toho nech Maří, nevidíš, že mámu unavuješ?" obořila se na mladší její jedenáctiletá sestra.
"Já si myslím, že bude nejlepší, když půjdete obě ven, jak ty Marie Antoinetto, tak i ty Antoinetto Marie!" přerušila strhující se hádku Eva, "až přijde táta, určitě si s vámi půjde hrát." Pokud tedy přijde, pomyslela si smutně a snažila se nějak zaměstnat svou přeplněnou hlavu.
Adam už totiž několikrát nepřišel domů. Ne, nebyla za tím nevěra. Byla za tím jeho "láska" k práci. Když se brali, milovali se. Pak přišla první dcera a on začal trávit více času v práci. Ovšem, když čekala druhou nechodil domů i třeba dva týdny! Jenže zrovna v ten jeho "pracující" víkend přijela jeho sestra Andrea i s Evinými bratry Honzou a Matýskem. Když jí malá Antoinetta Marie řekla, že tatínek nechodí domů, jela spolu s Honzou za ním do firmy a tam ho před všemi zaměstnanci seřvala na dvě doby.
Polepšil se. Jenže v posledních měsících se začal opět zahrabávat do práce a ani prosivá Evinina slůvka nic nezmohla.
Ne, jí nevadilo, že má tak málo času na ni- koneckonců ona jako lékařka taky neměla moc času na něj, ale vadilo jí, že se nevěnuje ani dcerám.
Mnohokrát se Eva přistihla v tiché prosbě- Andrejko, prosím tě přijeď, nebo to už vážně nezvládnu.
Ale nikdy se nepřiměla, aby jí skutečně zavolala a tohle jí řekla.
Netušila, že to bude za nedlouho ona s Adamem, kdo pojede zpátky do ČR.



Andrea se pro sebe usmála. Právě sledovala svého manžela, jak si hraje s Johankou a s Chrisem. Nikdy by tomuhle nevěřila- že může být tak šťastná.
Ještě před šesti lety si říkala, že zůstane sama. Jakub jí, ale přesvědčil o opaku, cítila jak ji vztah s ním přímo nabíjí energií.
Ponořila se do vzpomínek- jejich první setkání- on právnický koncipient, ona ředitelka nemocnice. Že to nejde dohromady? Tohle jim nikdo nevyčítal.
Každý se zaměřil na jejich věk- jí bylo 40, jemu pouhých 26. Ona měla 20-ti letou dceru, za sebou 2 manželství a mnoho vztahů. A on? V tomto se jí nemohl rovnat.
Když oznámili zásnuby, málokdo věřil ve šťastné manželství. Nejvíce pochybovala Ivana s Vaškem a paní Karásková.
Překvapivě se jako první rozpadl vztah její sestry s Jakubovým bratrem.
Před očima jí proběhl překvapený výraz MUDr. Urbana, když zjistil, že čeká dítě, přičemž jí on sám po potratu a následné operaci oznámil, že děti už mít nebude. Když se to opakovalo podruhé už se tomu ani moc nepodivoval.
Kristýna byla z malých sourozenců nadšená, a přestože hodně času trávila u otce ve Švédsku, stejně se ráda vracela domů za maminkou a sourozenci.
Andrea zavřela oči a ponořila se ještě hlouběji do minulosti. Vzpomínala na Martina. Co by se stalo, kdyby tenkrát nepotratila a oni měli ještě jedno dítě? Dal by se jejich vztah ještě zachránit?
Ne, nad tímhle nemá cenu přemýšlet. Utnula houf vzpomínek, jež se vydraly na povrch.
"Mamí, že můžeme jít s tátou na zmrzku, prosím," na její tvář se upřely velké hnědozelené oči, takové jimiž se pyšnila ona sama.
"A ty s náma," zaprosil Chris a ona se musela usmát.
"Dobře, dobře. Vzdávám to, jenom se dojdu převléknout a jdeme, ju?" vyzvedla si synka do náruče a ten se šťastně usmál.
"To bych ti doporučoval, protože takhle se mi po ulicích promenádovat nebudeš!" ukázal na její plavky.
"Helemese, snad nežárlíš!" zasmála se a nechala se obejmout a políbit.
"Ještě řekni, že mi dáváš málo důvodů," zašeptal Andree do ucha.
"Já chci taky k vám," ozvala se ze země Johanka.
"Tak pojď," vyzvedl ji do náruče Jakub. V tuhle chvíli vypadali jako spokojená rodina, nikdo netušil, že jim to moc dlouho nevydrží.




Jiřina Rubešová se cítila naprosto osamělá. Seděla v krásné luxusní vile, všude čisto, uklizeno, a přesto se cítila nešťastná. Už to bylo šest let, co z tohohle domu odešla Andrea i s Kristýnou. Martin se vrátil zpátky do Švédska a našel si tam přítelkyni. Tehdy dům znatelně ztichl, ale Jiřina jim to přála, přála jim rodinné štěstí, ačkoli Andreině vztahu nevěřila. Pořád tu ještě byl Filip s Marcelkou a malým Františkem a Evženkem. Po té co Daniela Hartlová spáchala sebevraždu, se o toho malého drobečka starali oni dva.
Jenže asi před třemi měsíci se Marcela dozvěděla, že čeká miminko. I s Filipem se tedy rozhodli, že je čas se přestěhovat do svého. Prozatím si jako své hnízdečko zvolili dům po dědovi v Kostelci.
A teď jsou prázdniny a všechny její děti se rozutekly do všech koutů světa a ona zůstala sama v domě jen s těžce nemocným manželem. Začala na ni doléhat tíseň.
Posadila se ke stolu a vzpomínala, kdy naposledy se u ní sešly všechny její děti. Musela zalistovat hluboko ve své paměti, aby na to přišla.
Z pokoje se ozvalo zasténání. Vyděšeně vyskočila na nohy a rychle vešla do manželova pokoje.
 
 

Reklama